Očima trenéra
"Vy jste psycholožka, že?", "Vy se zabýváte tou dětskou psychologií, že ano?" Ne psycholožka nejsem, ale...:-)
Ne, psycholožka nejsem, ani jsem ji nestudovala: možná trochu, ale psychologií člověka se zabývám tak nějak přirozeně jak se říká odjakživa a už dlouho jsem chtěla sepsat článek pro vás rodiče, který vám může pomoci s tzv. krizí dítěte chodícího do skupiny, týmu, oddílu, souboru, kde už to není jen kroužek o zábavě, ale také o občasném sebe-překonání. A to sebe-překonání je právě tou krizí, které dítě s pomoci rodiče a trenéra překoná anebo taky ne.
Moc mě těší, že se na mne rodiče obracejí o radu a komunikují o problému, a ještě víc mě těší, že jsme jich již spoustu spolu vyřešili. A možná proto si troufám sepsat pár řádků o této problematice, v prvé řadě jako trenér, a pak taky jako (nevystudovaný psycholog :-)).
Za prvé si každý trenér nic jiného nepřeje, než to, aby rodiče komunikovali a tím předcházeli vyhroceným situacím. Už mi prošlo rukama několik různých dětí, které krizi překonaly a dnes dávají do tance mnohonásobně víc energie a nadšení. Paradoxně na období, kdy chtěli do týmu přestat chodit si už ani nevzpomenou a možná jim to nyní připadá absolutně nemyslitelné :-).
Pro začátek tedy rada zní: komunikujte s dítětem, trenérem, ať už to má dopadnout jakkoliv.
Jak tedy rozeznat:
a) krizi a
b) opravdové rozhodnutí dítěte, že v dané činnosti (souboru) nechce pokračovat ?
a) Krize je údobím, kdy dítě projevuje známky stagnace, lenosti, nechce se mu na tréninky, nechce se mu cvičit, je unavené, chce si prosadit svou, chce se mu nic nedělat, ale nechodí po běžných trénincích smutné, skleslé, brečící a to opakovaně v delším čase a to bez zřejmého pádného důvodu. V prvé řadě rodič i trenér musí vidět, že daný sport dítě ve své podstatě dělá rád a to je to důležité.
b) Avšak stagnace dítěte, která je doprovázená celkovým znechucením, uzavřením se do sebe anebo naopak vztekem, bezmocí, emočním vypětím, která se vždy před či po tréninku opakuje a trvá delší čas, se dítě rozhodlo, že v této cestě již nechce pokračovat. Samozřejmě v tomto případě se tato stagnace nemusí týkat sportu, který dítě dělá, ale může být spojeno s kolektivem, nějakým konfliktem nebo nedorozuměním. V tomto případě se však situace dá také vyřešit a dítě může v kolektivu nadále pokračovat. Je to i lepší varianta vyřešení, jelikož se dítě učí spolu s rodičem a trenérem řešit situaci a neutíkat z ní. Útěkem vždy ztratíme mnoho vloženého úsilí, kamarády i vše ostatní dobré, které máme rádi. Ale pokud to není tento problém a dítě chce ze skupiny odejít, mělo by mít pádné důvody. Např. že se chce věnovat jinému sportu, že má pocit nedostatku talentu a velmi se v porovnáním s ostatními nadře (může posoudit trenér), necítí se v kolektivu dobře atd.
Je to velmi individuální a těžko se to popisuje takto obecně, avšak rodičům vždy doporučuji se pokusit krizi překonat, a pokud se z ní vyjeví krize nepřekonatelná mají všichni pocit, že udělali maximum a ukončení je tedy správnou cestou pro všechny zúčastněné.
Proč se pokusit krizi překonat?
1. skončit můžete kdykoliv, ale začínat znovu ve stejné či jiné skupině už není tak jednoduché
2. dítě by mělo pochopit pravidla týkající se zaplaceného pololetního kurzovného, zodpovědnost vůči trenérovi a kolektivu v přípravě na vystoupení a soutěže
3. tím také získáváte čas, ve kterém krize může zmizet jako mávnutím proutku nebo se může cokoliv stát, čím dítě znovu nabude sílu a nadšení v pokračování (i krize má svůj čas, a tím se musí projít), nezapomínejme, že předpuberta a puberta jsou období vzdoru, svéhlavosti a děti o to víc potřebují spolehlivý řád a záchytné body, které se jim možná nechtějí aktuálně dodržovat, ale později poděkují i za všechny rodičovské "donucovací" manévry, věřte mi :-) a vzpomeňme si na sebe
4. navíc děti a mnohdy ani dospívající mládež si neuvědomují podstatu vloženého úsilí, které se sčítá a tvoří budoucnost, jak dítěte samotného tak kolektivu. Nejsou schopné myslet do budoucna natolik, aby vnímali situaci komplexně a uvědomovali si, že čím více se věnují jedné činnosti (týmu), tím jsou lepší a lepší budou i jejich výsledky. Tvoří se důvěra, týmovost, spolupráce, přátelství, vzory a to vše si nesou do svých budoucích životů jako pevný a stabilní základ pro svůj vlastní život. Začínat někde od znovu, znamená v určitém úhlu pohledu ztrátu času, energie, peněz a někdy i umu
5. je totiž rozdíl, jestli dítě tanči 5 let a pak se rozhodně dělat atletiku nebo tanči 10 let, za sebou má dvě krize, které si matně pamatuje, ale je rádo, že NĚCO UMÍ a může s tím nakládat...může tančit celý život, protože ho to baví, naplňuje, léčí a harmonizuje, může sám dělat instruktora, trenéra nebo jít obdobnou sportovní cestou a využít vše, co umí, může učit své vlastní děti, může být umělcem, může vystupovat sólo, může jít celý život se svými tanečními přáteli ruku v ruce. Může cokoliv, ale nejhorší je litovat, že jsem brzy skončil, nadávat, že mě rodiče více nepřinutili nebo v 15 letech vyjmenovat 30 kroužků, které dítě navštívilo, ale vlastně nic moc neumí a v rozhodování na jakou střední školu půjde mu to také nepomůže, protože neví, co ho vlastně baví,
6. pokud tedy vidíte, že např. tanec je pro vaše dítě to pravé, jde mu to, vždy si doma na hudbu poskakovalo a tančilo, má rád trenéra, kamarády z kolektivu, hudbu, akce, cokoliv a najednou příjde krize, nebojte se toho
7. pokud však dítě vyloženě nutíte nebo se přistihnete, že si skrze něj plníte své vlastní nesplněné touhy, nechte ho vybrat si, čím bude trávit svůj čas a život, podpořte ho a dejte mu jasná pravidla a řád, které důsledně budete následovat a tím předejte rozmaru dítěte.
Dobrou zprávou na závěr je, že pokud v něčem máme opravdový talent, který máme rozvinout a věnovat se mu, tak k nám při troše vnímání sebe samých přijde, i kdyby to byla veliká oklika klikatá.
Děkuji, že své děti podporujete v tom, co je baví i tehdy, když je to zrovna dvakrát nebaví, že je podporujete v tom v čem mají talent nebo ho získávají, děkuji za vaši trpělivost, kterou se svými dětmi máte i v těch horších chvílích a pamatujme, že trpělivost přináší růže a taky, že s úsměvem jde všechno líp.
S pozdravem a přáním mnoha sil na cestě se svými dětmi
Nikol Wlochová
trenérka a choreografka ZUMIDANCE